Prožijme znovu zázrak jménem Semafor. S porozuměním. Fenomén divadla Semafor vtrhl do šedesátých let jako zjevení, které ztělesnilo touhu československé společnosti po svobodě a uvolnění. Písničky dvojice Jiří Suchý & Jiří Šlitr si stejně jako odvázaný duch divadla záhy získaly výjimečnou popularitu — až takovou, že opatrná dobová média rezignovala a Semafor přijala. Divadlo nabízelo mnohé: nové hvězdy Waldemara Matušku, Evu Pilarovou či Hanu Hegerovou, ale také svébytné neherectví Suchého a Šlitra. Jejich písně se staly vpravdě všelidovým majetkem a „šlitrovky“ pevně srostly s každodenním životem napříč československou společností. Pavel Klusák se rozhodl prožít se Semaforem celá šedesátá léta i důležitou předehru let padesátých. S ikonickými tituly Jonáš a tingl-tangl, Dobře placená procházka nebo Ďábel z Vinohrad se spouští do nitra příběhů éry Suchého a Šlitra, ale také se od nich rozhlíží ven k dobovým kulturním kontextům. Vždyť se semaforskými tvůrci spolupracoval snad každý, kdo tehdy v Československu utvářel novou kulturu. ––– Postavme vedle sebe dva zážitky, dva iniciační momenty budoucích protagonistů Semaforu, kteří o sobě tehdy ještě nevěděli. Suchý se osudově setkal s komikou a písněmi Voskovce & Wericha, Šlitr s jiskrnou hudbou Bellova dixielandu. Přihodilo se to v rozmezí několika měsíců, v krátké svobodnější poválečné periodě, později už by to nebylo možné. Do kulturního útlumu pozdějších let si oba autoři nesli prožitek, který se postupně formoval v konkrétní pocit: v sen o tom, že jednou bude možné na toto všechno naplno navázat. Nikoho samozřejmě dlouho nenapadlo, že mezitím uplyne řada let, čas trhne oponou a svět bude vyznávat jiné, aktuálnější styly. Ale všechno se dělo tak, jak mělo. Vždyť sen o tom, že jednou se všechna upíraná kultura dožene a bude to stát za to, si spolu se dvěma Jiřími v sobě nesla celá generace. — ukázka z knihy